Maturitní ples

Je páteční večer, druhého prosince, a já právě vcházím se svou sestrou do píseckého kulturního domu. Ve vchodové hale postává mnoho lidí a my se snažíme prodrat dovnitř. V ruce pevně svírám svůj lístek, a rozhlížím se všude kolem. Jeden pán mi z lístku odtrhává koncovou část, druhý mě popadá za ruku a obtáčí mi kolem ní stříbrný papírový náramek. S tím, jak postupuji, se zvyšuje hladina hluku, a v záplavě všech nových podnětů začínám mít v hlavě chaos. I přes to jsem však nesmírně natěšená a zvědavá, co se bude dít. Jdu totiž poprvé na maturitní ples.

Jedná se o akci třídy 6.F z Gymnázia Písek, uspořádané na oslavu jejich vstupu do matruantského stavu. Když po odložení kabátů do přeplněné šatny procházíme prostory budovy směrem k hlavnímu sálu, obdivujeme krásnou výzdobu v podobě balonků, namalovaných kulis i rozvěšených fotek maturantů. V hlavním sále už je všechno připravené a desítky postávajících lidí netrpělivě čekají, až to vypukne. S Anetkou se vydáváme hledat místo, ze kterého dobře uvidíme. Definitivně se rozhodujeme zůstat na jednom z balkónů a pozorovat úvodní ceremoniál z výšky.

Jelikož jsme dorazili téměř o hodinu později, nemusíme už dlouho čekat. Sotva se rozkoukáme, začíná hrát hudba a na pódium přichází všem známý moderátor Jakub Kajtman. Ples se rozhodl započít vtipným vyprávěním, které má divákům objasnit hlavní téma akce, předávání Oskarů, jímž prý byli samotnou americkou Filmovou akademií pověřeni třídní učitelka 6.F Andrea Hroudová a ředitel naší školy, pan Petr Pícha. A tak si po přivítání všech kantorů a několika nádherných předtančeních maturanti postupně začínají chodit pro zlaté sošky a šerpy. Pod nohama mají rozvinutý červený koberec, na kterém přistává nemalé množství lesknoucích se drobáků.

Atmosféra v sále je kouzelná. Všechny dívky mají překrásné šaty, mnohdy až na zem, chlapci elegantní obleky. Z reproduktorů hrají nejlepší úryvky ze známých písniček doprovázené hlasitým jásáním publika, a moderátor k tomu na maturanty prozrazuje všelijaké zajímavosti, které se o nich dozvěděl. Mnoho studentů se také rozhodlo podpořit své přátele v maturitním ročníku originálními transparenty, které vlastnoručně vyrobili. Úvod plesu však brzy končí a po projevech žáků a pana ředitele se lidé začínají rozcházet do všech světových stran. Někteří zůstávají v hlavním sále, jiní se přesouvají na diskotéku či krátké občerstvení u baru a v restauraci.

Zatímco se sestrou čekáme na kamaráda, který se na ples rozhodl dorazit ještě později, postupně procházíme prostory kulturního domu. Obě jsme nadšené, na kolik známých a přátel při tom narážíme. Tomáš zanedlouho přichází. Společně si dáváme něco k pití, a pak vyrážíme rovnou na diskotéku, která už je v plném proudu. Povídat si není možné, jelikož neslyšíme ani vlastního slova, a tak nám nezbývá, než se pustit do tance. Skákání do rytmu hudby si moc užíváme. Je to skvělá příležitost, jak se odreagovat. Po nějaké době začínáme být unavení, a tak odcházíme zpět k baru dát si malou přestávku.

Po pauze si říkáme, že by byla škoda, abychom si ještě nezkusili nějaké pěkné společenské tance. Tomáš si na nás se sestrou tedy sežene posilu a společně se vydáváme do hlavního sálu. Tančíme tam v párech za doprovodu živé kapely. Ručičky na hodinách se však rychle posunují a mně i Anetce je moc líto, když musíme v rodičům slíbený čas z plesu odejít. Rozloučíme se s partou a naposledy si projdeme všechny místnosti. Kulturní dům pak před půlnocí opouštíme naplněny skvělým zážitkem.

Slavnosti květů

Již třináctým rokem uspořádal Chelčicko-Lhenický region ve spolupráci s Unií ovocnářů jižních a západních Čech a dalšími sdruženími tuto zajímavou sportovní akci. Zúčastnit se mohl každý, kdo vlastní cyklistické kolo a jeden den volného času. Všichni členové naší rodiny i kamarádi tyto dvě podmínky splňovali, a tak už rozhodnutí vyjet ohrožovala jen nepěkná předpověď počasí. Kvůli tomu jsme jarní slavnosti už dvakrát promeškali, což nás dnes, 2. května, donutilo naše obavy překonat. Teple jsme se oblékli, připevnili kola na střechu auta a krátce po osmé hodině ráno jsme vyrazili do Chelčic.  

Oficiální start pečlivě naplánované (cca padesátikilometrové) trasy byl jako tradičně v 9:00 u kostela svatého Martina. Tam se každý zapsal, zaplatil 50 korun, vyfasoval mapu a malou hliněnou medaili. Ještě před jízdou jsme se mohli občerstvit, vzít si trochu jídla a pití na cestu. Zatímco jsme pořád dokola ochutnávali povedené makové koláčky, poslouchali jsme úvodní proslov třech pořadatelů. Ti nás seznámili s drobnými změnami oproti minulým rokům a nadiktovali nám číslo na pomocné auto, které jelo pomalu za námi a lidé v něm byli připraveni kdykoli poskytnout účastníkům pomoc. Závěrem na nás s přáním slunečného dne čekal i jeden zajímavý norský citát,: "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení," kterému jsme všichni chtě nechtě dali za pravdu.

A tak jsme vyjeli. Zpočátku byl trochu problém bez nehody prokličkovat mezi všemi přítomnými cyklisty, ale první zastávka s ochutnávkou vína a slivovice byla naštěstí jen kousek od startu. Každý se tam zdržel, jak dlouho chtěl, díky čemuž se dav mírně rozptýlil a všichni už mohli pohodlně pokračovat svým tempem.

Pohoda ovšem netrvala dlouho - po krátké chvíli se spustil déšť. I přes to, že jsme trochu zmokli a téměř neviděli na cestu, možnost vrátit se zpět nepřipadala v úvahu. Ti, kteří si doma vzali nepromokavou bundu nebo alespoň pláštěnku, zkrátka udělali dobře.

První polovina trasy byla vskutku namáhavá, zato pro nás bylo připraveno mnoho zajímavých stanovišť - například zámek Kratochvíle s přilehlou hospůdkou, ve které jsme déšť přečkali nad hrnkem teplého čaje. Na cestě jsme také mnohokrát ochutnali jablečný štrůdl či mošt.
Z jednoho stánku pak někteří přinesli i psí granule, na nichž si pochutnali nejen pávi ze zámecké zahrady, ale dokonce i někteří z účastníků tohoto cyklovýletu.

Celá trasa byla značená žlutými cedulemi s kolem a znakem jablka. Ty však byly lehko přehlédnutelné a na některých rozcestích chyběly.
"Mile mě překvapilo, že jsem si v průběhu cesty vybavovala, jak jsme tudy před třemi lety jeli. I tak jsem ale ráda za předem vytištěné mapy, bez kterých bychom tu asi zabloudili," pochvalovala si máma, když jsme dospěli do poloviny výletu.

Díky menší zkratce jsme se jako většina cyklistů vyhnuli velkému převýšení v jednom úseku a ze Lhenic do Netolic jsme pak takových osm kilometrů jeli volně z kopce. V půl druhé jsme vydatně poobědvali v restauraci "U Hulešů". Mezitím konečně vykouklo sluníčko a znatelně se oteplilo a my jsme pak spokojení pokračovali dál. Měli jsme ještě chvíli na oddych a vytrávení, po půl hodině však cesta začínala opět pomalu stoupat.
"Před kopcem je třeba pořádně se rozjet, udržet tempo a hlavně se nezastavit," poradil mi na požádání jeden z mých dvou dobrých kamarádů, které bych oba zařadila mezi velmi zdatné cyklisty.

Druhá polovina trasy nám ubíhala podstatně rychleji. Možná také proto, že jsme už dávno minuli poslední občerstvovací zastávku. Cílovou rovinkou jsme projeli v 17:45 a čekalo na nás jen liduprázdné náměstíčko v Chelčicích. Unavení jsme opět naložili kola na auto a shodli jsme se, že by to byla velká škoda, kdybychom kvůli malému dopolednímu dešti přišli o tak nádherný výlet. Rozloučili jsme se s kamarády a všichni jsme se vraceli domů s vědomím, že jsme pro sebe zase něco udělali a možná i přibrali nějakou tu svalovou hmotu. Jestli se sportu nebojíte, srdečně Vás zvu příští jaro na čtrnáctý ročník těchto slavností.

Jak se dělá kniha?

Tuto otázku si pravděpodobně položí každý nezkušený pisálek, který někde v daleké budoucnosti vidí své jméno na obalu světového bestseleru. Já samozřejmě nepopírám, že moje představa vypadá poněkud podobně, a tak bych se s Vámi velmi ráda podělila o zážitky ze stejnojmenné přednášky Ivo Stehlíka, pořádané naší knihovnou.

Když jsem v úterý 24. března tohoto roku přišla do besídkové haly městské knihovny v Písku,  pocítila jsem nutkání nechápavě zakroutit hlavou. V bezmála deseti řadách připravených židlí pro obecenstvo sedělo sotva pět lidí. A to měla přednáška začít během pár minut! Jako šestý člověk jsem si tedy odložila věci na první volné místo. Teprve pak se moje pozornost obrátila na staršího pána, usazeného v pohodlném křesle v čele místnosti. Jen rychle se na mě podíval a pak zaujatě pokračoval v řeči s jednou ženou ze třetí řady. Mně jejich téma moc zajímavé nepřišlo, tak jsem pokračovala ve zkoumání okolního prostředí. Snažila jsem předpovědět, jak to bude celé probíhat, což mi přineslo menší zklamání hned na začátku. Počítač i projektor byl vypnutý a jen na malém dřevěném stolku leželo pár knížek. Trochu se za to stydím, ale jak jsem ze školy zvyklá na barevné prezentace v Powerpointu, při obyčejném poslouchání jen málokdy dokážu udržet pozornost. Z toho důvodu jsem si přesedla o pár řad blíže a netrpělivě jsem čekala, až se něco začne dít.

V sedmnáct hodin a dvě minuty byl počet posluchačů již dvakrát větší a knihovnice pobídla Ivo Stehlíka, aby začal. Ten se vestoje mile představil a opět si sedl do křesla. Po krátkém úvodu vzal do ruky svou první knížku "Dřevorubecké pohádky" a pustil se do napínavého vyprávění o jejím zrodu. Já jsem stačila jen s úžasem poslouchat.

Asi před dvaceti lety pan Stehlík pracoval v šumavských lesích jako dřevorubec. Po večerech měl vždy volný čas a tak roku 1996 začal psát příběhy o tom, co ho v lese napadlo. Pohádky pak čítával svým potomkům, kteří je s oblibou poslouchali. Když si jednoho dne uvědomil, že už toho napsal docela dost, rozhodl se své příběhy vydat. Měl však jasnou představu o tom, jak by měla kniha vypadat a kdo by ji měl ilustrovat, a nechtěl tedy svěřovat své dílo do rukou cizích lidí z nakladatelství. Půjčil si od přátel nějaké peníze do začátku, a když bylo vše i s obrázky připraveno, nechal si knihu na vlastní náklady vytisknout. To nebylo ani levné, ani bez komplikací. Jen málo tiskáren nabízelo i kvalitní vazby, takže musel výtisky zasílat až do Prahy. Tam se však tisíc výtisků ztratilo a bylo nutné je vyrobit znovu. Nakonec se naštěstí podařilo k němu domů zdárně dopravit několik beden nově vytištěných Dřevorubeckých pohádek.

"Tak jsem se stal spisovatelem a nakladatelem," zazněla sebejistá věta. "Vše, co jsem k tomu potřeboval, byl počítač, peníze a nemalý úložný prostor."

Za chvíli se však ukázalo, že jeho cesta ještě zdaleka nebyla u konce. Všechny ty nové knihy se musely nějak dostat z jeho sklepa do rukou čtenářů. K tomu byl zapotřebí schopný a spolehlivý distributor, kterého Ivo nesehnal. Každý den si tedy brával tašku se svými pohádkami, nasedal a vysedal z autobusů a nabízel knihy knihkupectvím po České republice. Bez auta to vskutku nebyl snadný úkol, často nocoval i ve stanu pod širákem. Po nějakém čase se mu podařilo většinu výtisků rozprodat a mohl se těšit pohledem na své Dřevorubecké pohádky za skleněnými výlohami mnoha obchodů.

Spisovatel, nakladatel a distributor Ivo Stehlík později začal vydávat a rozvážet knihy i jiným spisovatelům. Založil úspěšné rodinné nakladatelství "Stehlík" a autorsky se podílel na mnoha dalších knihách, jako třeba "Stromy k nám hovoří", o které nám na devadesátiminutové přednášce také velmi poutavě povyprávěl. Domů jsem pak díky němu odcházela spokojená a inspirovaná. Hlavou se mi honila myšlenka, že pokud by se mi někdy opravdu podařilo nějakou knihu napsat, bez váhání bych ji svěřila právě do rukou tohoto schopného muže.

V ulicích Paříže

Ještě nám ani neoschl inkoust na občanských průkazech a už se samy procházíme v cizí zemi, v ulicích velkoměsta. Násilné trestné činy jsou sice v centru Paříže vzácností, ale na kapsáře a drobné zloděje jsme tu narazily hned třetí den.

Všechno to začalo v pátek dopoledne, 3.října. Ještě s naší učitelkou francouzštiny jsme přecházely od Národní pařížské opery (Opéra National de Paris) k Muzeu parfému (Musée du Parfum). Najednou vidíme dvě mladé dívky s tmavými dlouhými vlasy a snědou pletí. Jedna ukazuje náhodně vytipované paní mapu a vyptává se na cestu. Starší dáma se jí pokouší cestu ukázat, zatímco jí druhá dívka rozepíná kabelku, schovanou pod chytře rozloženou mapou.

Takovéto kapesní krádeže jsou ve velkoměstech bohužel každodenní záležitostí a někteří naši spoluobčané tímto způsobem využívají dobroty zmatených turistů či jiných lidí, ochotných pomoci. My, skupina patnácti nezletilých naivních dívek, jsme však byly vskutku šokovány. A to jak samotným zločinem, tak i jeho provedením.

„Kapsáři využívají své příležitosti při nepozornosti lidí a jejich neopatrného zacházení se svými osobními věcmi, kradou tak bleskově a nepozorovaně, že se okradený o chybějících věcech dozví často až později a mnohdy i na jiném místě. Zkušený zloděj dokáže vytipovanou věc ukrást do dvou sekund.“ čtu varování policie.

Jako bychom nebyly už tak dost vystrašené, krátce po obědě jsme ty samé dvě zlodějky potkaly znovu během několikahodinového rozchodu. Šla jsem s dvěma kamarádkami po Quai des Tuileries podél Seiny a měly jsme namířeno do Latinské čtvrti (Quartier latin). Po chvilce jsme se jen tak náhodou zastavily u jednoho stánku se suvenýry, když nám došlo, koho vidíme dvacet metrů za námi.
 „Holky pojďte rychle. A držte si kabelky!“ rozkázala nám Nela mírně rozklepaným hlasem.
Pokračovaly jsme tedy svižnou chůzí a řeku jsme přešly po nejbližším mostě.

Za další dvě hodiny jsme se spokojeně vracely z Latinské čtvrti k metru u Pont Neuf. Seděly jsme v jakémsi výklenku na kraji mostu a chtěly jsme si dát menší svačinu. Najednou se na semaforu rozsvítila červená a přímo před námi zastavilo policejní auto. V něm seděly ony dvě mladé kapsářky, na které jsme během dne již dvakrát narazily.

Policejní stanice po celé francouzské metropoli čelí denně v době vrcholící letní sezony a na začátku podzimu frontám zmatených cizinců, jejichž dovolenou zničily nenechavé prsty pobertů. Nicméně musím říci, že svou práci tu policie odvádí skutečně velmi dobře a rychle, i přes četnost těchto případů. Dopadení zlodějek ještě ten den nás velmi příjemně překvapilo a jelikož nám nic odcizeno nebylo, celá tato událost nás neodradila od plánování další návštěvy tohoto krásného města. Jak řekl zástupce velitele pořádkové pařížské policie Alain Queant, v Paříži nemají víc problémů než v jakémkoliv jiném velkém evropském městě. Prostě se to může stát každému, kdykoli a kdekoli.